Trvalky

 Trvalky jsou důležitou skupinou okrasných rostlin. Téměř od nepaměti se více či méně často vyskytovaly jako nezbytný doplněk zahrad i parkových výsadeb

. Charakteristika Samotný název trvalky nebo pereny, jak se rovněž tato skupina občas nazývá, je odvozen od latinského perennis – vytrvalý. Jak už název napovídá, jde o vytrvalé rostliny, které vydrží na stanovišti řadu let. Období nepříznivé pro vegetaci, v našich podmínkách tedy zimu, přečkávají díky svým podzemním orgánům – kořenům, oddenkům, hlízám či cibulím. Nadzemní část u většiny druhů na podzim odumírá. Zde je hlavní rozdíl mezi trvalkami a letničkami. Pravé letničky během jednoho roku vykvetou, přinesou semena a odumřou. Nepříznivé období přečkávají pouze semena. Typickým příkladem mohou být oblíbené čínské astry (Callistephus chinensis), aksamitníky-afrikány (Tagetes) nebo ostálky (Zinnia). Trvalky naopak vykvétají a přinášejí semena po řadu let. (V některých případech ale nemusí kvést již prvním roce po výsevu, kdy potřebují vytvořit dostatečně velký listový a kořenový systém a kvetou až v roce následujícím, např. třapatky (Echinacea, Rudbeckia).

 Je tu ale ještě jedna skupina rostlin, která stojí jakoby mezi letničkami a trvalkami, a to jsou dvouletky. Tyto rostliny vytvoří v prvním roce pouze listovou růžici a vykvétají v druhém roce. Po odkvětu opět celá rostlina odumírá a zůstávají semena. Zde je možno jako příklad uvést náprstník červený (Digitalis purpurea) nebo topolovku růžovou (Alcea rosea). Aby to nebylo tak jednoduché, je potřeba ještě zmínit rostliny, které jsou ve své domovině trvalkami, ale v našich podmínkách nepřežívají zimu, označují se jako tzv. nepravé letničky. Zde může být typickým příkladem známá gazánie (Gazania splendens) z jižní Afriky, nestařec (Ageratum) ze střední Ameriky nebo populární petunie (Petunia).

 Výskyt, stanoviště

 Trvalky rostou v přírodě na nejrůznějších stanovištích. Najdeme mezi nimi mnoho horských rostlin – známých skalniček (např. lomikameny, netřesky, hořce), dále rostliny evropských či asijských luk s dostatkem vláhy (kopretiny, smolničky, kakosty, rozrazily, stračky), rostliny severoamerických prérií (třapatky, vytrvalé astry, plamenky-floxy, zavinutky (Monarda), vytrvalé slunečnice), rostliny stepních oblastí jižní Evropy, Asie a Středomoří s nedostatkem vláhy v letních měsících (šalvěje, hvozdíky, divizny, kosatce, levandule, mnoho druhů cibulovin a trav). Rostliny v podrostech světlých listnatých lesů (dymnivky, jaterníky, sněženky, plicníky, bramboříky). Vlhkomilné a stínomilné rostliny (bohyšky-hosty, čechravy, popelivky, dlužichy). Rostliny mokřadní, rostoucí na velmi vlhkých, podmáčených stanovištích (blatouchy, orobince, žlutokvětý kosatec – Iris pseudacorus) či rostliny rostoucí přímo ve vodě, na dně mělkých vodních toků nebo rybníků (lekníny, stulíky).

 Nároky

 Nároky trvalek na pěstování mohou být velmi různé a je třeba respektovat alespoň základní požadavky rostlin, a to zejména při osazování trvalkových záhonů, či vytváření větších skupin rostlin, kde kombinujeme více druhů a odrůd trvalek. Především je nutné zohlednit nároky na světlo a vlhkost půdy, důležitou roli hrají i velikost rostlin a doba kvetení. Ideální je samozřejmě vytvoření takového trvalkového záhonu, který kvete po celou dobu vegetace.

 Na slunci i ve stínu

 Pro záhony na plném slunci s dostatkem vláhy jsou vhodné např. hvězdnice (Aster novae-angliae, Aster novi-belgii), stračky (Delphinium), zavinutky (Monarda), plamenky (Phlox paniculata), zápleváky (Helenium), janeby (Heliopsis) nebo chryzantémy (Chrysanthemum). Pokud chceme vysázet záhon na slunci, ale nemůžeme v létě zajistit pravidelnou závlahu, pak je možné zvolit třeba vytrvalé máky (Papaver orientale), denivky (Hemerocallis), boubelky-platycodony (Platycodon), šatery (Gypsophila), šalvěje (Salvia), řebříčky (Achillea), nízké plamenky (Phlox subulata) nebo některé z mnoha kakostů (Geranium sanguineum, Geranium x cantabrigiense). Takové záhony je velmi vhodné doplnit i vytrvalými trávami, např. kostřavami (Festuca)

. Pokud máme na zahradě vzrostlé stromy, které zastiňují půdu, je i tady možné vybrat mnoho rostlin, které snášejí polostinné až stinné podmínky a jsou vděčné za dostatek vláhy. Mohou to být brzy na jaře kvetoucí prvosenky (Primula vulgaris, Primula elatior), vytrvalé sasanky (Anemone hupehensis), hluchavky s různě barevnými listy (Lamium maculatum), čechravy (Astilbe), některé kakosty (Geranium phaeum, Geranium x oxonianum) a rovněž druhy s okrasným listem, např. dlužichy (Heuchera) nebo bohyšky (Hosta).

 Jsou ovšem i druhy trvalek, snášející polostín a přechodný nedostatek vláhy. Jsou to opět některé kakosty (Geranium x cantabrigiense, Geranium macrorrhizum), barvínek (Vinca) nebo štěničník (Iberis).

 Pokud je na zahradě jezírko, pak se na jeho břeh nebo na místo s velmi vlhkou půdou rovněž dají vysázet trvalky. K rostlinám vhodným na tato stanoviště patří brzy na jaře kvetoucí blatouchy (Caltha palustris), žlutokvěté kosatce (Iris pseudacorus), upolíny (Trollius), tmavě růžově kvetoucí kyprej (Lythrum salicaria), některé prvosenky (Primula japonica, Primula bulleyana, Primula florindae), či ostřice (Carex morrowii).

 Trvalkový záhon může kvést od časného jara do podzimu. Již v předjaří nakvétají čemeřice (Helleborus), talovíny (Eranthis), jaterníky (Hepatica). Ty jsou následovány jarními prvosenkami (Primula), hlaváčky (Adonis), pomněnkami (Myosotis) či žlutokvětým kamzičníkem (Doronicum). Na přelomu jara a léta pak nastupují vytrvalé máky (Papaver), orlíčky (Aquilegia), kakosty (Geranium), zvonky (Campanula) a např. i kosatce (Iris).

 Hlavní období květu přichází v létě, z mnoha druhů lze uvést např. plamenky (Phlox paniculata), zavinutky (Monarda), stračky (Delphinium), dračíky (Penstemon), zápleváky (Helenium), třapatky (Echinacea, Rudbeckia) nebo šalvěje (Salvia). Koncem léta se přidávají zlatobýly (Solidago) a nelze samozřejmě zapomenout na podzimní vytrvalé astry (Aster novae-angliae, Aster novi-belgii) a chryzantémy (Chrysanthemum).

 Jak je vidět, sortiment trvalek, to už nejsou pouze rostliny babiččiných zahrádek, kde dříve dominovaly plamenky, kopretiny, stračky, chryzantémy nebo plnokvětý řebříček bertrám. V současné době je možné získat desítky druhů a stovky odrůd rostlin, jejichž tradice pěstování se teprve rodí. Za všechny lze uvést např. kakost (Geranium), lobelku (Lobelia), dračík (Penstemon), svíčkovec (Gaura). Oblibu získávají také druhy okrasné převážně listem, jako dlužicha (Heuchera), mitrovnička-tiarela (Tiarella) a bohyška nebo-li hosta (Hosta)

. Péče v průběhu roku

 Ošetřování trvalek je relativně nenáročné. Důležité je zvolit vhodnou polohu dle nároků rostlin (slunce/polostín, dostatek vláhy/sušší půda). Většině trvalek vyhovuje normální zahradní zemina s dostatkem živin, popřípadě ornice obohacená kompostem. Některým druhům (např. prvosenkám, bohyškám, čechravám) prospěje přidání rašelinového substrátu. Optimální doba pro sázení trvalek je jaro nebo časné léto. Rostliny vysazené v tuto dobu dobře zakoření a lépe přečkávají zimu než trvalky vysazené na podzim

. Před začátkem vegetace je dobré přihnojit trvalky hnojivem ze základními živinami (dusík, draslík, fosfor) popřípadě i s obsahem dalších živin (hořčík, vápník). Během vegetace je vhodné odstraňovat odkvetlé květy, co může u řady druhů podpořit další nakvétání či vést přímo k opakování kvetení, tzv. remontování. Dobře remontuje např. stračka (Delphinium) nebo šalvěj (Salvia nemorosa). Vhodné je i odstraňování nemocných či patogeny napadených částí rostlin. V některých případech může pomoci i chemická ochrana, např. proti houbovým chorobám jako je padlí na rostlinách Phlox paniculata, Monarda, Aster novi belgii. Ze škůdců se nejčastěji vyskytují mšice. Výběr chemických prostředků je poměrně široký a často se mění, proto je vhodné konzultovat vhodnost konkrétních přípravků v odborné prodejně.

 Pokud to dovoluje hustota výsadby, je během vegetace vhodná okopávka a prokypření půdy. Nutné je odstraňování plevelů, zejména vytrvalých. Na podzim, po skončení vegetace, je potřeba ostříhat odumřelou nadzemní část rostlin a u většiny druhů neuškodí zimní přikrývka z chvojí nebo zasypání rostlin tenkou vrstvou rašeliny (Monarda). Některé druhy (např. Penstemon, Gaura, Lobelia) mohou během zimy vymrznout, tyto je pak potřeba zakrýt zvlášť důkladně a lépe je mít vždy alespoň jednu rostlinu ve studeném skleníku při cca 5 °C pro opětné namnožení na jaře.

 Množení

 Množení trvalek je specifickou kapitolou péče o tyto rostliny. I přesto, že se jedná o rostliny vytrvalé, je vhodné po několika letech trsy vyjmout, rozdělit a znovu vysadit. Rostliny se tím zmladí a lépe rostou. Rovněž je vhodné v místě nové výsadby vyměnit substrát nebo alespoň přidat novou půdu s dostatkem živin. Období, po kterém by se mělo přikročit ke zmlazení trsů a jejich rozdělení je různé, řada druhů vydrží na stanovišti třeba i 10 až 15 let. Průměrná doba, po jejímž uplynutí je vhodné trvalky zmladit, je 5 až 7 let. Dobrým vodítkem, podle kterého je možné se orientovat, jsou samotné rostliny. Pokud vidíme, že rostliny v centru trsu již slabě rostou a nedosahují výšky rostlin na okraji trsu, je nejvyšší čas na rozdělení a zmlazení rostlin. Obecně lze říci, že druhy, které kvetou v létě a na podzim dělíme na jaře a druhy, které kvetou časně z jara, dělíme na podzim. Pro získání nových rostlin můžeme zvolit i jiné cesty množení, velmi vhodný způsob je řízkování, kdy odebíráme vrcholové nebo osní části stonku, popřípadě rašící výhonky. Řízkujeme zejména na jaře a začátkem léta, kdy jsou rostliny ve vegetativní fázi a ještě nekvetou. Řízkováním lze úspěšně množit většinu rostlin, jako příklad je možno uvést vytrvalé astry, plamenky, violky, šalvěje, hlaváče, zavinutky a mnoho dalších. Podstatnou výhodou vegetativního způsobu množení, tedy takového, kdy nová rostlina vznikne rozdělením trsu nebo nařízkováním, je jistota, že nově získané rostliny jsou zcela stejné jako rostlina mateřská. Trvalky lze samozřejmě množit i výsevem semen, uvedený způsob je vhodný zejména u druhů získaných přímo z přírody. U odrůd, které již vznikly jako výsledek mnohaleté šlechtitelské práce, může množení osivem často přinést zklamání. Vzešlé rostliny nemusí vypadat stejně jako matečná rostlina, z níž bylo osivo sklizeno. (Rostliny se mohou lišit v barvě květů, v době kvetení, ve velikosti nebo v jiných znacích. Je to v důsledku toho, že kulturní odrůdy trvalek vznikly mnohdy křížením několika druhů planých rostlin, dlouholetým výběrem zaměřeným na zvýraznění některých vlastností nebo naopak potlačení jiných. Vzniklé odrůdy si pak tyto výjimečné vlastnosti uchovávají právě jen v tom jedinečném exempláři, který se podařilo získat. Aby se tyto vlastnosti udržely, množí se dále výhradně vegetativní cestou, bez použití semen.)

 Použití v okrasné zeleni

 Uplatnění trvalek v zahradní a sadovnické tvorbě je neobyčejně široké. Výsadby trvalek jsou ekonomicky a pracovně méně náročné než např. výsadby letniček. Už jen proto, že se zakládají na několik let a nevyžadují tak intenzivní péči jako letničky. S trvalkovými záhony je možno se setkat v zahradách rodinných domů, ve veřejné zeleni, v parcích. Lze je použít na místa intenzivně ošetřovaná, ale i extenzivní stanoviště bez stálé závlahy a soustavného ošetřování. Mohou najít své místo na plném slunci, v podrostu stromů, na místech suchých ale i na místech s nadbytkem vláhy. Jsou důležitým doplňkem dřevin v okrasných výsadbách. Řadu druhů je možno využít i k řezu a k výzdobě interiérů. Drobnější druhy jsou velmi vhodné i k ozelenění hrobů. Skalničky a některé horské rostliny mohou najít domov v nádobách či kamenných korytech na terasách nebo balkonech domů, kde chybí vlastní zahrada.

 Některé druhy trvalek lze využít i jako náhradu trávníku, a to jak na slunci, např. trávnička (Armeria), rožec (Cerastium) či huseník (Arabis), nebo v polostínu, např. zběhovec (Ajuga), kopytník (Asarum), popenec (Glechoma) nebo hluchavky (Lamium). Mnoho nízkých druhů lze uplatnit na obrubách a okrajích záhonů, např. plamenka (Phlox subulata), rozchodníky (Sedum), hvozdíky (Dianthus). Stejně tak i pro osázení hrobů je mnoho vhodných nízkých druhů, např. mateřídouška (Thymus), rozrazil (Veronica), lomikámen (Saxifraga).

Trvalky nejsou jen rostliny okrasné svými květy či listy, řada druhů navíc příjemně voní. Jako příklad lze uvést kosatce (Iris), pivoňky (Paeonia). U mnoha druhů pak voní i listy, např. meduňka (Melissa), máta (Mentha), levandule (Lavandula).